JaS knihy - nakladatelstvi

Petrlová Monika - Hafni! a jiné povídky

hafni

V knize najdete dvanáct povídek. Mohlo by se tedy zdát, že kopíruje systém kalendářního roku. Pravdou však je, že kopíruje především život. Možná vám bude připadat, že autorka píše o vás, vaší rodině, známých, jako by nahlížela škvírkou mezi dveřmi nebo skulinkou v žaluziích.

Tak opravdově se příběhy tváří. Autorka se umí dívat na svět otevřenýma očima, dokáže naprosto přesně vyhodnotit situaci a dovést čtenáře k nepředvídatelným závěrům. Jestli čekáte dvanáct happyendů, zřejmě budete překvapeni. A nejen vy. Divili by se pravděpodobně i hlavní protagonisté z povídek. Tak schválně: Zapamatuje si kamioňák Luďa drsnou lekci, kterou mu uštědřil vlastní sexuální pud? Dá ještě někdy Viola přednost chlapům před hnojením kytek? A co sto dvacetikilová Naďa – odhodí konečně bůček a přehodnotí svůj dosavadní život? Čtěte, dosazujte do vzorce a uvidíte sami, jestli dospějete ke stejnému závěru jako autorka. Skvěle vypointované povídky jsou prvotinou mladé nadějné novinářky Moniky Petrlové.

MONIKA PETRLOVÁ (1985)

se narodila a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší?. V současnosti pracuje jako novinářka v regionálním periodiku. Povídkový soubor Hafni! a jiné povídky je jejím prozaickým debutem.

petrlova 620x

Petrlová Monika, Hafni! a jiné povídky
1. vyd., váz., formát 115×185, 200 stran
Knihu vydalo Nakladatelství JaS, distribuci a prodej zajišťuje Nakladatelství Epocha.
OBJEDNAT KNIHU
ISBN: 978-80-904936-2-9 EAN: 9788090493629


Ukázka z knihy:
PŘEDVALENTÝN

Před zasněženou benzínkou prudce zabrzdil ford v letním obutí. Vystoupil z něj chlapík, takovej ten anonymní typ, co je mu dost možná třicet, ale vypadá na čtyřicet, nebo co je mu čtyřicet a umně předstírá, že má pětatřicet. Trochu kouty, šediny na skráních, kolínská, co voní jak dezinfekce do bot, hadrová klíčenka… Na ulici takových najdete dvanáct do tuctu.
„Brý den,“ minul fotobuňku ve dveřích, pozdravil dámskou obsluhu za pultem a hrnul si to k regálu, kde měli vyskládané kondomy. Narval hlavu až do police a projel očima všechny krabičky. Hned se narovnal, jako by ho někdo zezadu prásknul fošnou přes zadek. Nastal první zádrhel. „Prosimvás,“ zahalekal na obsluhu. Byl tu sám, usoudil tedy, že si to může dovolit. „Prosimvás,“ zopakoval ještě naléhavěji, „ty singapurský, víte, jak jste měli, ty už nemáte?“
Valentýna nechápavě zvedla oči od počítače: „Singapurský co?“
Myslel, že mu to dělá naschvál: „Singapurský šprcky.“
„Nevím, co přesně máte na mysli, ale jestli tam nejsou, tak nejsou,“ odpověděla šalamounsky.
„A nemůžete se teda někam kouknout?“ začal být netrpělivý a klepal podrážkou boty do podlahy.
Otráveně se zvedla a vydala se směrem k němu: „Můžu.“
„To byste byla moc hodná,“ snažil se nepřetrhnout konverzační nit.
Valentýna zopakovala tentýž pohyb, jako udělal před chvílí on, a zabořila nos mezi kondomy.
„Měly takovou zelenou krabičku s nápisem Adam,“ snažil se jí poskytnout co nejpřesnější indicii, „středně lubrikovaný,“ dodal.
„Nevidim,“ potvrdila mu neradostnou novinu a konečně se narovnala. Teprve teď si všimnul, jak se jmenuje.
„Valentýna Horáková,“ písknul, „nikdy jsem žádnou Valentýnu nepotkal.“
Dotazů na svoje jméno už měla za ty roky plné zuby. „Vidíte,“ odpověděla bez zájmu.
„A svátek máte na Valentýna? Toho americkýho, myslim.“
„Svátek nemám,“ odpověděla stroze, a aniž by řekla něco dalšího, šourala se zpět k pultu.
„Tak co se dá dělat,“ odpověděl neutrálně, jako by odpovídal na fakt, že Valentýna vlastně nikdy nemá svátek, a pokud jo, tak stejný den, co další tisícovka zamilovaných, „vezmu si teda tyhle.“ Sáhnul rezignovaně po klasických primerosech. V kalhotách se mu rozvibroval telefon. Zvednul to a hned spustil: „Už už Haňulko, trošku jsem se zdržel, ale už jsem na cestě.“ Ve způsobu jeho pohybu po benzinkovém krámě byla patrná jistá akcelerace přímo úměrná účelu, za jakým sem původně přišel. Nejprimitivnější lidský pud bil na poplach. Luďa ho slyšel, dokonce mu přišel hlasitější než tlukot vlastního srdce. V krabičce tři kusy s příchutí jahod, devatenáct korun s daní plus příplatek za lukrativní nákupní kulisy, které voní vysokým oktanovým číslem.
„Dvacet pět,“ nehnula Valentýna brvou, když před ní na pult položil papírovou krabičku.
„Tady,“ vysypal z kapsy přesný obnos. Nadechnul se stylem, který předpovídal, že jí dá co nevidět nějakou radu do života.
„Nashle,“ řekla přísně a Luďa jen táhle vydechnul. Životní moudro bylo rázem v luftě.
„Nazdar,“ odpověděl nazlobeně. Kondomy schoval do kapsy, potáhl si gatě v pase, minul fotobuňku v rámu dveří a vyšel do noci. Zítra byl svatý Valentýn, ale protože ho, kamioňáka, čekala cesta do Bulharska, slíbil Hanině, že si spolu pořádně zavalentýnujou už dneska. Těšil se. Aby taky ne. Nastartoval forda a uháněl širokou silnicí k panelové zástavbě.

(c) JaS Nakladatelství

Top Desktop version