JaS knihy - nakladatelstvi

Fryčová Ilona, Varování

varovaniVšude kolem nás se dějí i nepěkné věci, bohužel, jejich obětmi se stávají také děti. Ale občas „cosi“ dítě varuje, zachrání ho před něčím zlým. Snad dobří duchové?! Ilona Fryčová napsala sedm příběhů, ve kterých malí hrdinové prožívají nepříjemné okamžiky, plní nesnadné úlohy, stojí před tíživými životními situacemi. Dospělí, zdá se, nevnímají, že jejich potomky něco ohrožuje, trápí, bolí. Utápějí se ve vlastních zármutcích a problémech. A tehdy se objeví „kdosi“, ten, kdo umí poradit, utěšit, nasměrovat…

Napínavé duchařské povídky Ilony Fryčové vyzařují jakési světlo, které dokáže popsat právě jen ona, protože sama vnímá svět vnitřním zrakem – tak, jak si ho pamatuje z dětství.

VAROVÁNÍ | 7 neuvěřitelných příběhů | Ilona Fryčová | Ilustrace Tomáš Kříkava
Pevná vazba, formát 145×205 mm, 176 stran, cena 248 Kč
ISBN 978-80-904936-6-7 EAN 9788090493667

Ilona Fryčová
(*1963)
Narodila se v Přerově. Chtěla být zdravotní sestrou, učitelkou a také spisovatelkou. V dětství psala povídky, jenže je po sobě nedokázala přečíst. V deseti letech ji potkala degenerace sítnice, postupem času se jí horšilo vidění. Na psaní a čtení viděla velmi špatně. Naštěstí pro ni, se její mamince nelíbily ústavy – internátní školy pro zrakově postižené. Díky ní a kamarádkám mohla dochodit běžnou základní školu. Potom se vyučila a pracovala jako telefonistka. Když se objevily na trhu diktafony, počítače s umělým hlasem a mluvicí notebooky, pustila se do studií. Nejprve angličtiny, potom Veřejnoprávní akademie, pak Vyšší odborné školy publicistiky, kterou přerušila v době třetího mateřství, a po něm navázala studiem na Literární akademii J. Škvoreckého. Je členkou Tvůrčí skupiny Hlava Nehlava, se kterou publikovala povídky ve sbírkách Ruce vzhůru (povídka Smrt v mamutí pasti) a Noční můry nespí (horor Želivan). Její první samostatná novela Poslední ples se odehrává na hradě Ledči nad Sázavou a je z doby Jagelonské. K vydání připravuje oceněnou povídku Velké uši a dlouhé nohy, o přátelství žirafy a slůněte. Ráda cestuje, baví ji historie, miluje děti, zvířata, literaturu a staré hrady. Někdy upřednostňuje samotu, jindy vítá společnost. Je matkou tří dětí. Žije v Praze s mužem, dcerami, kočičkou, vodicím psem…

Tomáš Kříkava
(*1987)
Narodil se v Kladně. Od pěti let se věnoval herecké kariéře ve Středočeském divadle Kladno, následovně i v České televizi a v Hudebním divadle Karlín. Jak sám říká: „Pokud prožijete své dětství v hereckých šatnách, nemůžete očekávat, že z vás vyroste normální člověk.“ Pak se rozhodl opustit prkna, která znamenají svět a plně se věnovat studiu. Nastoupil na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde se seznámil s osobnostmi, jež ho inspirovaly k dalším krokům. Po hororové povídce ve sborníku Noční můry nespí (Protokol) a dvou erotických povídkách pro mládež ve sborníku Nahoře bez…a dole taky (Robosexuál, Inkubus), který i z části ilustroval, se rozhodl ponořit se plně do světa literatury, umění, psaní poezie a obchodu s uměleckými artefakty. Svá literární díla publikuje časopisecky. Svá umělecká díla vystavuje v Čechách i zahraničí.  V současnosti žije v Praze. Miluje procházky po nábřeží, krmení kachen a normální život, který je často lepší, než ta nejpodivuhodnější kniha.

Ukázka z povídky Duch ve slepeckém ústavu:

„Já bych už prostě neunesl, aby někdo další, třeba tenhle kluk, přišel úplně o zrak!“
„Pane řediteli, klídek, Radim neoslepne, já doktorovi věřím, četla jsem poslední studie ze zaoceánského výzkumu,“ přidala se na lékařovu stranu noční vychovatelka.
„Já jsem vždycky tvrdil, že je vás u nás škoda! Měla jste zůstat na očním v nemocnici, tady jste nedoceněná,“ poznamenal jízlivě ředitel.
„Ale jednou bude doceněná, tomu věř. Má pravdu, ten kluk by se měl operovat,“ trval na svém lékař. „A to ještě dneska, než pro něj přijedou rodiče,“ dodal rezolutně.
Ředitel zaburácel: „Kruci, povídám vám, že ne! Nic jeho rodičům vysvětlovat nehodlám, už žádné lži!“
Radim využil hádky a vyběhl směrem ke schodišti. Neměl bych utéct? Co když ředitele ti dva přesvědčí a dopadnu jako chudák Konvalinka? Vyběhl po schodech a uviděl světelný pruh. Vedl ho do prvního patra, pak přes chodbu a širokým schodištěm do přízemí. Zastavil u učebny prvňáků. Byla pootevřená. Radim vešel dovnitř a světlo ho přivedlo k oknu. Otevřel ho a vyhlédl ven. To už se bělal světelný pruh na trávníku pod oknem. Vylezl tedy na široký parapet a vyskočil ven. Špatně došlápl a rozbolel ho kotník, ale nedalo se nic dělat. Spěchal pryč. Světlo ho vedlo zahradou k brance, kterou musel přelézt. Jen v pyžamu a pantoflích utíkal podél potoka k vesnici. Naštěstí bylo venku teplo. Svítil měsíc a v dálce viděl pouliční lampy ve vsi, ze které se ozýval štěkot psů.
Co mám dělat? Přemítal stále dokola. Když u někoho zazvoním, nebo zabuším na vrata, zavolají do ústavu. Do Ráje… Pěknej Ráj! Bylo mu do pláče.
Před vesnicí se potok stáčel. Radim nevěděl kudy se vydat, a tak běžel stále podél vody. Dorazil ke stavidlu rybníka, u kterého stála dřevěná bouda. Vzal za kliku a dveře se otevřely. V boudě našel jen lopaty a starou pramici. Možná tu bylo ještě nějaké harampádí, ale víc ve tmě pomocí hmatu nerozeznal. Vlezl si do lodičky a přemýšlel, jestli se nemá modlit. Jenže to neuměl. Pak si vzpomněl na světlo, které ho vyvedlo z internátního areálu, a nahlas tiše spustil.
„Dobrý duchu, pomoz mi ještě, prosím. Ty víš mnoho a možná víš, kde jsem. Zařiď, ať se mi nic nestane.“
Oddychl si a tvrdě usnul.

(c) JaS Nakladatelství

Top Desktop version